V Česku se nevede moc odborných vojenských debat o vývoji na Ukrajině, a tak dejme slovo Scottu Ritterovi, bývalému zpravodajskému důstojníkovi americké námořní pěchoty, který sloužil v bývalém Sovětském svazu při provádění smluv o kontrole zbrojení. Soudí, že navzdory všemu, co někteří „vojenští analytici“ říkají západním médiím, čím déle bude tato válka pokračovat, tím více Ukrajinců bude umírat a tím víc bude NATO oslabeno.

Chvíli to vypadalo, jako by realita konečně prorazila hustou mlhu propagandistických dezinformací, které dominují zpravodajství západních médií o ruské „zvláštní vojenské operaci“ na Ukrajině, píše americký vojenský expert Scott Ritter pro seriózní nezávislý web Consortium News.

Ohromilo ho přiznání Oleksandra Danylyuka, bývalého hlavního poradce ukrajinského ministerstva obrany a zpravodajských služeb. Ten poznamenal, že přestává být opodstatněný optimismus, který panoval na Ukrajině po ruském rozhodnutí ukončit „první fázi“ ZVO (bleskový útok na Kyjev) a začít „fázi dvě“ (osvobození Donbasu). „Strategie a taktika Rusů jsou teď úplně jiné,“ poznamenal Danyljuk. „Jsou mnohem úspěšnější. Mají více zdrojů než my a nikam nespěchají.“

Danylyukovy závěry nevyplývají z nějaké esoterické analýzy odvozené z díla čínského mistra umění války Sun C´ nebo německého filozofa války Clausewitze, ale ze základní vojenské matematiky. Je to prostě tak, že ve válce, ve které stále více dominuje dělostřelectvo, Rusko dokáže uplatňovat větší palebnou sílu než Ukrajina.

Ukrajina zahájila současný konflikt s dělostřeleckým inventářem, který zahrnoval 540 samohybných děl o ráži 122 mm, 200 tažených houfnic 122 mm, 200 dělostřeleckých raketometů (MLRS) 122 mm, 53 samohybných děl 152 mm, 310 samohybných houfnic 152 mm a 96 samohybných děl 203 mm pro přibližně 1200 dělostřeleckých a 200 MLRS systémů.

Jenže Rusko posledních více než 100 dní neúnavně míří jak na ukrajinské dělostřelectvo, tak na příslušná skladiště munice. K 14. červnu ruské ministerstvo obrany ohlásilo, že zničilo „521 instalací vícenásobných odpalovacích raketových systémů“ a „1947 polních děl a minometů“.

I když jsou ruská čísla nafouknutá (jak tomu s odhady bojových škod bývá), podstatou je, že Ukrajina utrpěla značné ztráty právě mezi těmi zbraňovými systémy – dělostřelectvem, – které jsou v boji proti ruské invazi nejvíce potřeba.

Ale i kdyby byl ukrajinský arzenál děl ráže 122 mm a 152 mm ze sovětské éry nadále bojeschopný, realita je taková, že Ukrajině už podle Danylyuka téměř došla munice a vyčerpány byly i zásoby této munice pocházející z východoevropských zemí bývalého sovětského bloku.

Ukrajina vyškrabuje, co zbylo, a mezitím se snaží zvládat moderní západní dělostřelecké systémy 155 mm, jako je samohybné dělo Caesar z Francie a houfnice M777 vyrobené v USA.

Zmíněná omezení ukrajinské palebné síly znamenají, že Ukrajina je schopna vypálit jen asi 4 000 až 5 000 dělostřeleckých nábojů denně, zatímco Rusko reaguje více než 50 000. Přitom se ukázalo, že desetinásobný rozdíl v palebné síle patří k rozhodujícím faktorům v této válce a umožňuje Rusku ničit ukrajinské obranné pozice s minimálním rizikem pro vlastní pozemní síly.

Mykhaylo Podolyak, vedoucí poradce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, nedávno odhadl, že Ukrajina ztrácí na frontě 100 až 200 vojáků denně a dalších asi 500 je zraněno. Jedná se o neudržitelné ztráty způsobené přetrvávajícím rozdílem v bojové vybavenosti Ruska a Ukrajiny dělostřelectvem, byť rozdíly nejsou jen tam.

Toho si je vědom i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Lze to vyčíst z jeho poznámky, že Ukrajina by musela učinit územní ústupky Rusku v rámci potenciální mírové dohody. Položil otázku:

Stoltenberg o tom mluvil během svého vystoupení ve Finsku. Jak řekl, podobné územní ústupky, které Finsko učinilo na konci druhé světové války Sovětskému svazu, byly „jedním z důvodů, proč Finsko mohlo vyjít z druhé světové války jako nezávislý suverénní národ.“

Abychom to tedy zrekapitulovali – generální tajemník Severoatlantické aliance odpovědný za to, že Ukrajina byla zatlačena do současného konfliktu s Ruskem, nyní navrhuje, aby Ukrajina byla ochotna přijmout trvalou ztrátu suverénního území, protože NATO si to špatně spočítalo, neboť Rusko, místo toho, aby utrpělo ponižující porážku na bitevním poli a bylo rozdrceno i ekonomicky, vítězí na obou frontách.

Za prvé, Ukrajina požaduje 1 000 děl a 300 systémů dělostřeleckých raketometů, což je více než celý inventář americké armády a námořní pěchoty v aktivní službě dohromady. Ukrajina také požaduje 500 největších bitevních tanků – více, než jsou společné zásoby Německa a Spojeného království.

Stručně řečeno, aby Ukrajina udržela svou schopnost odolávat na bitevním poli, požaduje po NATO, aby svou vlastní obranu snížilo doslova na nulu.

Výmluvnější však je, co říkají čísla o bojové síle NATO proti Rusku. Když se po NATO požaduje, aby vyprázdnilo svoji zbrojnici, má–li udržet Ukrajinu ve hře, mělo by vzít do úvahy také ztráty, které už Ukrajina utrpěla, zatímco Rusko se zdá být schopné udržet současnou úroveň bojové aktivity donekonečna. Tak to opravdu je – Rusko už zničilo ekvivalent hlavní aktivní bojové síly NATO, a ani nemrklo.

Zůstává jen na naší představivosti, s čím počítají v Bruselu, když si tam vojenští stratégové NATO lámou hlavu, proč jejich aliance není schopna porazit Rusko v rozsáhlé evropské konvenční pozemní válce.

Ale je tu ještě jeden závěr, který tato čísla odhalují – bez ohledu na to, co USA a NATO poskytnou pro posílení ukrajinského arzenálu, tuhle válku Rusko vyhraje. Západ si jen kupuje čas, aby Ukrajině umožnil pokračovat v marném úsilí objevit ruský práh bolesti, za kterým by se dal konflikt dovést k jinému konci, než je bezpodmínečná kapitulace.

Zbývá poslední otázka, na kterou je třeba v Bruselu odpovědět – jak dlouho může Západ udržet ukrajinskou armádu v poli a za jakou cenu? Každý racionální hráč by si rychle uvědomil, že jakákoliv odpověď je nepřijatelná vzhledem k jistotě ruského vítězství, a Západ proto musí přestat živit ukrajinskou sebevražednou fantazii o přezbrojení k vítězství.

Vstupte do The New York Times, scéna vpravo. Pokoušejí se přetvořit vyprávění o bojích na Donbasu po nepříjemném zásahu reality, avšak i pro nejtvořivější mozky Šedé dámy je to úkol, jako když máte vrátit do tuby zubní pastu. Editoři nakonec sáhli po rozhovoru s dvojící bývalých „vojenských analytiků“, kteří nabídli scénář, jak přetransformovat ponižující obraz ukrajinského bojiště.

Popsali lstivou strategii, jak Rusko nalákat do noční můry městské války, a tam, zbaveno výhod dělostřelecké převahy, musí obětovat vojáky, má–li dostat ukrajinské obránce z opevnění v troskách „mrtvého“ města Severodoněck. (V pátek se ukrajinské síly z tohoto města stáhly.)

Podle Gustava Gressela, dříve rakouského vojenského důstojníka, nyní vojenského analytika: „Pokud se Ukrajincům podaří zatáhnout je [Rusy] do boje dům od domu, narůstá šance, že Rusům to způsobí ztráty, které si nemohou dovolit.“

Podle Mykhaila Samuse, bývalého ukrajinského námořního důstojníka, nyní analytika think–tanků, ukrajinskou strategií je zatáhnout Rusko do městské bojové noční můry, aby se „vyčerpaly nebo zredukovaly útočné schopnosti nepřítele,“ a získat tak čas na přezbrojení těžkými zbraněmi, které poskytuje Západ.

Ukrajinské operační koncepty, které jsou ve hře v Severodoněcku, mají podle těchto analytiků kořeny v dřívějších ruských zkušenostech s městskou válkou v syrském Aleppu nebo Mariupolu. Pozornosti těchto takzvaných vojenských odborníků však uniká, že v Aleppo i Mariupolu to skončilo rozhodujícím ruským vítězstvím a k žádným „nadměrným obětem“ tam nedošlo, ani k žádné „strategické porážce“.

Kdyby se New York Times obtěžovaly zkontrolovat pozadí „vojenských expertů“, kterým daly slovo, zjistily by, že jde o dva muže hluboce zakořeněné v ukrajinské propagandistické mlýnici, takže jejich názory jsou téměř k ničemu pro jakýkoli žurnalistický kanál s trochou nestrannosti. To se tedy New York Times pěkně předvedly.

„Pokud budeme dostatečně tvrdí, pokud tahle válka skončí porážkou Ruska, a pokud to bude jasná a bolestivá porážka, příště už si rozmyslí dvakrát, jestli má vtrhnout do nějaké země. To je ten důvod, proč musí Rusko tuhle válku prohrát."

Také Samus se pokouší vylepšit příběh ukrajinských frontových sil bojujících v Severodoněcku. Samus v nedávném rozhovoru pro ruskojazyčný časopis Meduza prohlašuje, že:

„Rusko soustředilo mnoho sil /na Donbasu/. Ukrajinské ozbrojené síly se postupně stahují, aby předešly obklíčení. Je jasné, že obsazením Severodoněcku se z praktického hlediska nic nemění, ani pro ruskou, ani pro ukrajinskou armádu. Ruská armáda přitom plýtvá ohromnými zdroji, aby dosáhla politických cílů, a myslím, že budou mít problémy, jak je doplnit... Pro ukrajinskou armádu není obrana Severodoněcka výhodná. Když ustoupí do Lysyčanska, bude tam mít příznivější taktické podmínky. Ukrajinská armáda se proto postupně stahuje nebo opouští Severodoněck a pokračuje v plnění bojového úkolu. Bojovým úkolem je ničit nepřátelské jednotky a provádět útočné operace."

Ve skutečnosti není na té ukrajinské obraně Severodoněcka nic záměrného. Vidíme jen bezmocně ustupující armádu, která zoufale hledá, kde by se mohla zachytit, aby byla nakonec rozdrcena brutální převahou ruského dělostřelectva.

Veškerá snaha Ukrajiny zpomalit ruský postup je vykoupena totální obětí vojáků na frontě, tisíců lidí vržených do boje s nedostatečným nebo žádným výcvikem nebo vybavením. Jejich životy jsou směňovány za čas pro ukrajinské vyjednavače, aby přesvědčili země NATO, že pomoc Ukrajině v pokračující válce se vyplatí, protože to nakonec vyhraje.

Ošklivá pravda o dnešní Ukrajině však zní, že čím déle bude válka pokračovat, tím více Ukrajinců bude umírat a tím více bude oslabeno i NATO. Kdyby se to nechalo na lidech jako jsou Samus a Gressel, skončilo by to statisíci mrtvých Ukrajinců, zničením Ukrajiny jako životaschopného národního státu a vykucháním bojových schopností NATO. Tohle všechno by bylo obětováno bez toho, že by se nějak změnila nevyhnutelnost strategického ruského vítězství.

Doufejme, že zdravý rozum zvítězí, Západ odnaučí Ukrajinu závislosti na těžkých zbraních a přinutí ji, aby přijala mírové urovnání, které bude s pachutí hořkosti, ale pro budoucí generace zbyde aspoň něco z Ukrajiny k obnově.

Scott Ritter je bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty, který sloužil v bývalém Sovětském svazu při provádění smluv o kontrole zbrojení, potom byl nasazen v Perském zálivu během operace Pouštní bouře a v Iráku dohlížel na odzbrojení zbraní hromadného ničení.